Bez Gorbačova by nebylo „jara“ východní Evropy

K oslavám výročí „sametové revoluce“ po 17. listopadu 1989 se vyrojila nesčetná líčení jejího vývoje, postrádající znalost jejího skutečných počátků, průběhu a následujícího vývoje. Pokusím se to komentovat.

Vše začalo již před rokem 1989 v souvislosti s nástupem Gorbačova do funkce generálního tajemníka Komunistické strany SSSR, s jeho dohodami s prezidentem USA Reaganem a zahájením programu glasnosti a perestrojky.

Toho důsledkem bylo otřesení pozic komunistických režimů ve všech sovětských východoevropských satelitech a posílení opozičních občanských hnutí v nich. A nejen v nich. I u nás rostla i vnitřní kritika strnulosti vedení KSČ, že patřičně nereaguje na novou situaci a setrvává na praxi Husákovy „normalizace“. Kritika tohoto režimu se šířila nejen z existujícího ilegálního disentu, ale i přímo v závodních stranických organizacích a na všech stupních stranického aparátu.

Za počátek směřování k revoluci lze považovat tvrdé potlačení demonstrací k výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1989. Od té doby, po celý rok, probíhaly občanské protestní akce, ale i vnitrostranické spory na nejvyšší úrovni uvnitř KSČ, jak řešit stále napjatější situaci, nyní bez podpory a instrukcí z Gorbačovova SSSR. S obavami dovolili organizovat 17. listopadu studentské shromáždění a průvod k uctění památky studentů popravených a mučených nacisty po událostech při pohřbu zavražděného Jana Opletala 17. listopadu 1939.

Situace se však policii vymkla z rukou a tak přešla k tvrdému zákroku proti bezbranným studentům.  Což však vyvolalo neskrývaný celonárodní hněv a přimělo občany k organizování protestních akcí. Zejména pražského studentstva a populárních umělců, i zaměstnanců velkých závodů a institucí.

Pro organizovaný odpor měla pak zásadní význam schůze pražských divadelníků, filmařů a dalších aktivistů, svolaná do divadla Činoherní klub, na které se ujal vedení Václav Havel jako nejpopulárnější disident. Ten navrhl ustavení neformálního občanského hnutí s názvem OBČANSKÉ FÓRUM a zároveň směr a formy masových občanských akcí. Včetně zahájení jednání s režimem o ukončení vlády KSČ a předání moci demokratickým institucím. Na podporu svých požadavků a demonstraci své síly, vyhlásilo OF všeobecnou generální stávku k datu 27. listopadu 1989. Pak na všech úrovních společnosti začala bouřlivě a živelně vznikat Občanská fóra a prakticky přebírat moc od znejistěných komunistických nomenklaturních vedoucích funkcionářů. Protože poražený režim neměl schopnosti ani odvahu se postavit revoltujícímu národu, resignoval a poddal se vývoji událostí. Prezident Gustáv Husák rezignoval a dosavadní Národní shromáždění paradoxně již v prosinci 1989 zvolilo Václava Havla prezidentem ČSSR! 

Z těchto skutečností dělají někteří mudrci závěr, že nedošlo k revoluci, ale k nenásilnému předání moci komunistického režimu do rukou demokratických sil. To vyplývá ze zjednodušeného názoru, že revoluce musí být vždy násilná a krvavá, což je omyl. Revoluci nelze zorganizovat, ale dochází k ní spontánně za situace, kdy dosavadní režim je dále neudržitelný a rozhořčení občané již nejsou ochotni tento stav trpět. K násilné revoluci dochází jen v situaci, kdy se vládnoucí režim cítí dosti silný na to, aby se mohl proti vůli lidu postavit mocensky.

I přes získaný prezidentský úřad si však Václav Havel dlouho neudržel pozici rozhodujícího politického vůdce. Z pozadí vystoupil jeho jmenovec, protřelý pragmatik a intrikán Václav Klaus, s programem rychlého přechodu ČSSR (později ČSFR a nakonec ČR) do režimu buržoasní parlamentní demokracie politických stran a rychlé desocializace dosud socialistického národního majetku. Restitucemi majetků, komunistickým režimem vyvlastněných původním majitelům, a rychlou privatizací dosavadních podniků v socialistickém vlastnictví. Klaus potom vytlačil Václava Havla z vedení OF a začal je přetvářet na pravicovou buržoasní stranu. S cílem zvítězit v prvních volbách do Národního shromáždění a odtud prosazovat Klausův program.

A když mu v tom po transformaci na ČSFR „překážel“ jeho slovenský protějšek Mečiar, neváhal se s ním dohodnout na velezradě rozbití Československa a vyhlášení České republiky, které vnutil režim buržoasní parlamentní demokracie vyhlášením Ústavy, oktrojované lidu, bez diskuse s ním a s jeho souhlasem. Tak komunistickou vládu jedné strany nahradila vláda několika moci chtivých a korupčnických stran, sloužících nové majetkové oligarchii, s jejími placenými kolaboranty a „užitečnými blbci“ z tzv. střední vrstvy. 

Takto praktikovaná „demokracie“ dospěla po třiceti létech od převratu až do dnešní všeobecné krize režimu, ze které zatím nikdo nezná východisko. Čeká nás zřejmě období „mezivládí“, které bude znamenat jenom další stagnaci našeho vývoje.

Optimálním východiskem může být jenom zásadní systémové řešení, spočívající v přijetí nové Ústavy, která by konečně nastolila autentickou demokracii, spočívající v reálné vládě lidu, jak se k ní pokrytecky hlásí v Čl. 2 (1) Ústava dnešní.                    

Nová ústava by musela dát pasivní volební právo všem občanů, nikoli jen kandidátům politických stran, volených v jednomandátových volebních obvodech, a právo občanů rozhodovat v referendech o všech otázkách na všech územních úrovních.

Jen takovým dalším revolučním krokem lze postoupit dále v rozvoji našeho státu, naší skutečné RE PUBLIKY!