Guverner ČNB Rusnok prorokuje český hospodářský zázrak, ale ...

S velikým humbukem ohlásila naše media „skokové“ zvýšení základní úrokové sazby z 0,05% na „celých“ 0,25%

Guvernér Rusnok a placení ekonomičtí experti z bank, vysokých škol a podobných institucí, s jásotem předpovídali povzbuzující důsledky tohoto „manévru“ na rozvoj české ekonomiky, kterým, po depresi poslední evroasijské ekonomické recese, ČR konečně nastoupila cestu trvalého ekonomického růstu.

Všichni experti bez výjimky, zakládají své vývody a argumenty na tezích neoliberálního washingtonského konsenzu, které se v praxi neosvědčily a všude a vždy vedly k periodickému selhávání vnitřních i mezinárodních procesů ekonomického a sociálního vývoje. Konkrétně k stoupajícímu zadlužování stále většího počtu soukromých, veřejných a státních rozpočtů (absolutního i procentuálního).

Dnes uplatňovaný světový systém společenského vývoje lidstva je založen na neoliberárním paradigmatu spontánního fungování neregulovaného trhu, které je vydáváno za neovlivnitelný přírodní zákon, jehož subjektivní porušování právě vede k vyvolávání cyklických ekonomických krizí. COŽ JE VĚDOMÁ LEŽ, která má „vědecky“ zdůvodnit spravedlnost naprosto nesouměřitelného rozdělování společenského produktu mezi třídu „přičinlivých“ podnikatelů (1% populace) vlastnících kapitál a zbytek populace (99%), tvořený převážně  pohodlnickými lenochy“, kteří umí nejvýše jen prodávat podnikatelům svojí pracovní sílu.

To vede uvnitř třídy kapitalistů k nelítostnému konkurenčnímu boji o získání největšího podílu na vytvářené přidané hodnotě a maximalizaci zisku a k trvale se zvyšující koncentraci kapitálu do vlastnictví stále menšího počtu nejbohatších. To bez ohledu na negativní  společenské důsledky, včetně bezohledné devastace životního prostředí, ohrožující veškerý život na Zemi.

Tento způsob rozdělování je „uzákoněn“ třídním „právem“, které si světovládná třída kapitálové oligarchie trvale vytváří a upevňuje již od historického uchvácení moci buržoazií po  protifeudálních revolucích v závěru 19-tého století. 

A právě nejen nespravedlivé, ale evidentně iracionální, celému lidstvu i celé přírodě škodlivé rozdělování společenského produktu, je pravou příčinou VŠECH dnešních, stále se opakujících a zostřujících krizí ve světě. 

Příštipkářské „flikování“ ekonomických „bolístek“ tohoto systému, jako právě regulováním inflace apod., je pouze snahou o zmírnění „přírodně nevyhnutelných“ krizí neoliberální kapitalistické ekonomiky. Ale jedinou cestou, jak se v zájmu CELÉHO lidstva vyhnout cyklickým krizím, je pouze totální změna paradigmatu světové ekonomiky. Přechodem od cíle maximalizace zisku soukromých subjektů, k paradigmatu optimalizace světových společenských a ekonomických procesů a vztahů, s cílem trvalého, stabilního a udržitelného vývoje lidstva na naší krásné planetě Zemi.

Hlavním principem takového řešení je RACIONALIZACE rozdělování společenského produktu. Což neznamená rozdělování rovnostářské (komunistické), ale spravedlivě zásluhové a společensky optimální. Jako nejvhodnější způsob se jeví kontinuální neomezeně progresivní zdaňování příjmů fyzických i právnických osob, přepychové spotřeby a čerpání přírodních zdrojů (externalit).

Tomu se pochopitelně brání třída kapitalistů s jí vytvářené a financované buržoasní politické strany systematickým matením občanů–voličů populistickými kampaněmi proti zvyšování daní. Lživým tvrzením, že daně jsou krádeži státu na pracovitých občanech. Proto prosazují ve svých politických programech maximální omezování nejen všech typů sociálních dávek pro objektivně handicapované spoluobčany, ale i obecně prospěšných rozpočtových položek na investice a mzdy ve veřejných službách, v kultuře, vzdělávání apod. Tím zcela objektivně omezují agregátní poptávku a vedou k trvale pasivním státním rozpočtům, k rostoucímu zadlužování státu a rostoucí tezauraci „přebytečného“ soukromého kapitálu v bankách.  

Falešným argumentem „odpůrců daní“ je ztotožňování státu se státní byrokracií s poukazováním na její neodpovědné a korupční „hospodaření“ s rozpočtovými penězi - což jediné je ve značné míře pravdivé. Ale stát není jeho byrokracie, ale my všichni, naše výsostné území a jeho přírodní zdroje, my občané a naše soukromé osobní i korporátní majetky, které musí onen zlodějský stát chránit a poskytovat občanům nezbytné veřejné služby. A to bez dostatečných daňových příjmů není možné.

Jaká by měla být cesta k takovému řešení?

Operativně je možné provést novelizaci a zpřísnění zákonů o státní a veřejné službě a zákona trestního, které by osobně postihovaly provinilé veřejné činitele a statutární funkcionáře korporací tvrdými finančními náhradami, tresty na svobodě a až doživotními zákazy výkonu těchto činností.

Systémově by pak měly být realizovány následující systémové legislativní změny:

• zrušen zákon o politických stranách, který podporuje jejich korupční jednání a vytváří nezvratný monopol několika nepočetných „tradičních občanských stran“ na dlouhodobé určování státní politiky, 
• přijat zákon o systému referend – místních, krajských a celostátních s ultimativní závazností pro všechny státní instituce,
• ihned zahájeny práce na nové ústavě ČR na principech přímé demokracie, provázené celonárodní diskusí a nakonec její přijetí celonárodním referendem.Tyto návrhy nejsou nové. V situaci podobné dnešní, byla ČSR v krizových 30-tých létech minulého století. O tom svědčí aktivity tzv. barrandovské skupina okolo periodika Demokratický střed vydavatele Dr. Zdeňka Chytila, ve které působil i otec  prezidenta Václava Havla – Václav M. Havel, známý budovatel Barrandova. Ten se v číslech 20 a 21 ze dne 27.4.1934 hlásí k potřebě lepšího demokratického řádu, který by předcházel příčinám hospodářských i politických krizí a podílel se též na jeho formulování. Takový řád byl pak v Demokratickém středu prezentován v č. 12 až 14 od 23.3.1934.

Tam, po úvodníku Dr. Zdeňka Chytila, jsou podrobně rozepsány požadované změny pod titulkem:

DO BOJE ZA DEMOKRACII ŘÁDU A ČINU

Text je to obsáhlý a není možné jej celý citovat. Omezím se pouze na nejvýznamnější části, které jsou, aktuální dodnes. Cituji:

Žádáme radikální změnu společenské soustavy

Hospodářství musí sloužit společenským potřebám – ne zištnosti. Politika musí vyjadřovat obecné ideály společenské – ne zájmy stranické a skupinové.

Kořistnictví a příživnictví všeho druhu musí být prohlášeno za zločin

Ať se jedná o bezohledné spekulace neodpovědného finančního kapitálu, úrokové lichvářství, zdražovací výstřelky nebo o neproduktivní trubce byrokratického aparátu. Uznáváme jen důchody, plynoucí z práce a zásluhy, úměrné obecnému užitku a míře osobního rizika.

Od anarchie k řádu

V hospodářské oblasti pozorujeme ve světě především strašný nesoulad mezi výrobou a spotřebou. V době nadvýroby a hojnosti statků bloudí světem miliony nezaměstnaných a hladovějících. Společnost klesá pod nesnesitelnou tíhou zadluženosti. Všichni výrobci, spotřebitelé i zprostředkovatelé (obchodníci) jsou vydáni na milost neodpovědnému finančnímu kapitálu a spekulativnímu kořistnictví.

V politické oblasti strany jsou v područí mocných zájmových skupin. Tím se přímo podporuje politická korupce.

A závěrečné krédo:           ANI LIBERALISMUS, ANI KOMUNISMUS, ANI FAŠISMUS

Barrandovská skupina vycházela z prací filosofa J. L. Fischera (*1894 - +1973),  významného českého filosofa, politologa a veřejného činitele za I. až III. ČSR.

V době velké světové hospodářské krize, s okruhem progresivní české inteligence z vědy, kultury, politiky a podnikání vytvořili skupinu Demokratický střed, která vydávala periodikum stejného názvu a publikovala v něm své názory na kvalitu české politické reprezentace a její „demokratickou“ a ekonomickou politiku. Do této skupiny patřil i ing. Václav M. Havel, budovatel Barrandova, který ji i hmotně podporoval.

Výsledky debat v této skupině a své celoživotní filosofické bádání o demokracii a o historickém vývoji lidské společnosti, vložil Fischer do monografie KRISE DEMOKRACIE, rozdělené do dvou knih: I. SVOBODA a II. ŘÁD, které vyšly v roce 1933.

Ve třetí části II. knihy - ŘÁD SKLADEBNÝ, se pokouší definovat nutnou změnu dosavadních forem demokracie a s ní spojených forem ekonomiky a všech ostatních společenských vztahů, občanské morálky a kultury, protože považuje za historicky prokázané, že dosavadní demokratický a liberální řád selhal. A že je nutno jej nahradit řádem racionálnějším, přinášejícím maximální užitek všem společenským vrstvám a zabezpečujícím jim životní standard, odpovídající jejich podílu na tvorbě společenského bohatství.

Z dnešního pohledu lze říci, že šlo o jednu konkrétní formu PŘÍMÉ DEMOKRACIE, která má zabezpečovat vyšší a rozhodující účast občanu - voličů na formování a realizaci politiky státu a zdokonalit a racionalizovat výkon státní správy.

Hlavními myšlenkami jsou:

- navrácení politických stran jejich původní funkci, tj. službě společnosti formulováním politických programů a zákonů, které ji jako celku mají zabezpečovat nejoptimálnější rozvoj. Dnes jsou politické strany ve stavu, že reprezentují a vykonávají jen skupinové zájmy určitých vrstev společnosti, bez ohledu na zájmy ostatní masy občanů.

- v oblasti ekonomické zavedení silně progresivní důchodové daně, která by zamezila iracionální hromadění většiny národního důchodu v rukou úzké vrstvy nejbohatších kapitalistů a vyrovnala tak kupní sílu společnosti s jejími produkčními kapacitami a tím předcházela cyklickým hospodářským krizím z relativní nadvýroby.

S těmito návrhy nemusí čtenář občan souhlasit, ale vzít je jako impuls k vlastnímu přemýšlení o nutnosti a směru reforem, od dnešní partajní zastupitelské demokracie a neoliberální ekonomiky směrem k ekonomice „vícebarevné“, racionálně regulované.