Futurologem omylem

Dalším v řadě předvídavých literátů, co vidí svět budoucna je Jonathan Swift (1667- 1745) se svojí knihou Gulliverovy cesty (vydané 1726). Tato kniha je nejenom plná sarkasmu, ale i opravdu zvláštních vizionářských myšlenek.

Za ocitování stojí část II. kapitoly z III. dílu - Cesta do Laputy:

"... Tyhle lidi sužují neustále starosti, takže nemají ani chvilku duševního klidu, a jejich nepokoj vzniká z příčin, které se normálních smrtelníků pramálo dotýkají. Napadají je obavy před rozmanitými změnami, které tuší u nebeských těles. Tak například Země bude časem strávena nebo pohlcena Sluncem, které se k ní neustále přibližuje. Slunce se znenáhla potáhne vlastními výpary a nebude už dávat světu světlo...

Slunce, které denně vyzařuje paprsky a nenapájí se z žádného zdroje, nakonec prý se spotřebuje a vyčerpá, a to bude nutně provázeno zkázou Země a všech oběžnic, které od něho berou světlo..."

Ano, dá se říci, že Swift má pravdu. Ovšem, že Slunce si je samozdrojem, že jeho zářivá energie je výsledkem termonukleárních reakcí, na to přišla astrofyzika 20. století. Americký fyzik H.A. Bethe dostal Nobelovu cenu za fyziku (1967), za práci, ve které podrobně propočítal průběh spojování vodíkových jader na hélium v horkých nitrech hvězd (v roce 1939). Naše Slunce je tedy termonukleární reaktor, který má počátek, ale i konec - a jeho konec bude opravdu zkázou Země...

Začtěte se do další ukázky popisující život Lapuťanů:

"... Téměř po celý život pozorují nebeská tělesa a to dalekohledy, jejichž jakost daleko převyšuje naše. Jejich největší teleskopy neměří sice přes tři stopy, zvětšují však mnohem více, než naše sto stopové a ukazují hvězdy jasněji. Ta výhoda jim umožnila učinit objevy mnohem mnohem rozsáhlejší, než se podařilo našim evropským hvězdářům. Sestavili už seznam desetitisíc stálic. Objevili též dvojici menších hvězd neboli satelitů, obíhajících kolem Marsu, z nichž je vnitřní vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět. První se otočí dokola za deset, druhý za jedenadvacet a půl hodiny, takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu..."

Je to tak. Swift píše o měsících Marsu. Až roku 1877 Američan Asaph Hall mohl vlastním objevem potvrdit, že Swift přesně určil jejich počet, celkem přesně i jejich periodu oběhů, mýlil se jen ve vzdálenostech oběžných drah (je to dva a jeden a půl průměru). Tato záhada neušla vědě. Její vysvětlení je následující: Swift jako velice vzdělaný člověk znal Keplerovy zákony o pohybu nebeských těles, znal Newtonovu teorii gravitace. V té době pokud chtěl, mohl vědět, že Jupiter má měsíce čtyři, Saturn pět, Země jeden. Z tohoto si mohl vydedukovat dva měsíce Marsu. A navíc už Kepler si myslel, že Mars má dva satelity. Jaká tedy záhada? Jen dedukce a náhoda. Opravdu? V Swiftově knize přeci není jen tato předpověď. Takže může to být náhoda? Může, chytrý člověk s intuicí umí leccos odhadnout, předvídat vývoj. Opravdu žádné zázraky, jen prostě mozek. Ovšem mozek je malý zázrak.

Swift  popisuje i budoucí umělecké směry. I to jde, když má člověk velkou fantazii a my to pak v napsaném vidíme. Opět posuďte sami:

"...Jejich představy se ustavičně obírají s čarami a číslicemi. Chtějí-li například velebit krásu ženy nebo nějakého jiného tvora, opíší ji kosočtverci, kruhy, rovnoběžníky, elipsami a jinými geometrickými výrazy..."

KUBISMUS - umělecký formalistický směr uplatňující se hlavně v malířství, sochařství a částečně i v architektuře počátku 20. století snažící se nezpodobňovat věci tak, jak je vidíme, ale převádět je do základních geometrických ploch a tvarů. Tolik slovník naučný. To je podoba!

Popsal i DADAISMUS - vědec v jeho knize vymyslel stroj na psaní knih. Kostky popsané všemi slovy se otáčely a co vzniklo, se zapisovalo. Dadaisti zase stříhali noviny na jednotlivá slova a z nich pak bez ladu a skladu tvořily své básně - protesty proti světu.

Jonathan Swift měl neuvěřitelnou fantazii a asi ani netušil, když nechal vědce z Lagadské velké akademie zabývat se velmi pošetilými věcmi, že dnes se jejich podivínské experimenty až tak legrační nezdají. Nevěříte? Například jeden vynálezce se zabýval následující činností, kterou Swift popisuje očima Gullivera takto:

…Obíral se už osm let s vynálezem, jak vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by se pak vpravily do neprodyšně zapečetěných lahví a za drsného a nevlídného léta vypouštěly, aby zahřívaly vzduch. Řekl mi, že za dalších osm let bude bezpochyby moci zásobovat guvernérovy zahrady laciným slunečním světlem…

Je to humorné, ale nevidíte v tom paralelu dnešních výzkumů solárních baterií a článků?

Další vědec pálí led na prach - to je přeci výroba deuteria, jiný zkouší kujnost ohně - lze v tom vidět plazmové generátory.

Jistě by se v knize našlo více příkladů a k nim odpovídající vyprávění o historii skutečného výzkumu. Na závěr si neodpustím ještě popis létajícího ostrova Laputy - autor mu skutečně věnuje nebývalou pozornost - ostrov se díky obřímu magnetovci zasazenému uprostřed vznáší nad Zemí, ale může se i pohybovat nahoru a dolů a do stran - a to pomocí zařízení ovládajících magnetovec. Dno má Laputa z diamantu a na něm jsou vrstvy nerostů a úplně nahoře je hlína…

Co tomu říkáte? Literární věda má následující vysvětlení: Vlastní význam slova Laputa je děvka. Létacím ostrovem myslel Swift Anglii, země pod ním ( Barnibarbi) je Irsko. Laputa, která se vznáší nad Barnibarbi a může je odnětím Slunce a vláhy kdykoliv přimět k poslušnosti, je alegorickým znázorněním anglického tyranství, namířeného proti irskému hospodářskému životu.

Historik V. Vilinbachov o této zajímavosti napsal : "...Nedávno jsem si přečetl román slavného Angličana Jonathana Swifta Gulliverovy cesty a byl jsem doslova očarován jeho popisem létajícího ostrova Laputa. Je to jednoduše neuvěřitelné, Swift přeci napsal svůj román v roce 1726, když byly všechny dopravní prostředky na světě poháněné pouze energií svalů anebo silou větru. Jak vůbec mohla vzniknout myšlenka o létajícím ostrově? A jak mohlo autora napadnout, že ho budou obyvatelé řídit poměrně složitým zařízením?..."

Je to skutečně zajímavé, proč tolik technických popisů, když by chtěl autor pouze a jen tvrdou satiru? A proč ne? Jako autorka satirické sci-fi mám pro něj pochopení. Kdo vlastně byl Jonathan Swift?

Anglo-irský spisovatel J. Swift se narodil roku 1667 v Dublinu a zde v roce 1745 zemřel.

Byl duchovní anglikánské církve a dosáhl hodnosti děkana starobylé dublinské katedrály sv. Patrika.

Vystudoval Irinity College, jak jinak v Dublině. Umění se věnoval pouze vedle své církevní práce. Říká se pod svícnem tma, a že nejvíce vědeckých informací vlastnily církve. Byla by tady nějaká spojitost? Dostávali tito pánové od ní nějaké tajné vědecké informace? Byl u pramene? V dopise svému nejlepšímu příteli básníku Alexandru Popovi Swift píše: „... Mám materiál na pojednání, v němž odhalím nesprávnost definice "animal rationale" (rozumový tvor) a dokáži, že člověk je nanejvýš "rationis capax" (schopný rozumu). Na tomto mohutném základu misantropie je zbudována celá stavba mých Cest, A neustanu, dokud všichni poctiví lidé nebudou mít stejný názor jako já...  hlavním cílem je mi spíše potýrat, než pobavit svět..."

Jeden dopis, několik desítek slov a několik výkladů. Navíc Swift se jeví i jako malý diktátor, který určuje správný názor.

Co je pravdou? Asi přeci jen Swift myslí jen a jen na morální nápravu lidí svými knihami - čili píše satiry a nic jiného za tím nehledejme. Ovšem pro zábavu můžeme dál hádat, co tím vším sledoval a logicky si dedukovat a hledat další příklady. Jiný církevní pracovník, který má kolem sebe aureolu záhad, je Roger Bacon. O tom příště.

Předchozí článek o předvídavých literátech http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492906