Gordický uzel financování stran lze vyřešit podle Alexandra Velikého

Při válečném tažení v Malé Asii pobýval koncem roku 334 př. n. l., mladý Alexandr Veliký ve městě Gordion, kde se nacházel mýtický „gordický" uzel. Alexandr stál před vozem uvázaným lýčím se složitým uzlem a věřil pověsti o jeho vládě nad světem. Nezdržoval se hledáním skrytých konců lýčí – vytasil meč, sekl a uzel byl „rozvázán“. Jen se neví, zda tak jednal z nedočkavosti, nebo naopak z nutné rozhodnosti vladaře.   Tolik mýtus nebo historie.

Naši dnešní „vladaři“ již mnoho let řeší jeden z aktuálních gordických uzlů politiky – uzel financování politických stran. Moc se do toho nechce ani vládám „pravicovým“, ani vládám „levicovým“ a poslancům obecně. Jak by ne, v tomto ohledu jsou zájmy jich všech shodné. Ždímat z trvale schodkového státního rozpočtu miliardové sumy na „krmení“ jejich partají = soukromých společností s ručením nulovým – s.r.0, a ještě si k tomu „přivydělávat“ nepřiznanými dary (= úplatky) od jejich „klientů“ (= podnikatelských oligarchů).

„Zakladatelé“ naší parlamentní demokracie Václav Klaus a jeho parta, při rozbití ČSFR v roce 1992, pro sebe narychlo ušili takovou ústavu, která dává všechnu moc partajím a odměňuje je za její výkon stomilionovými dotacemi. A dodnes o ní tvrdí, že kopíruje ústavu I. ČSR, která byla vzorem meziválečné demokracie mezi nástupnickými státy Rakouska-Uherska, Německé říše a Ruského carství. Jen „trochu“ ji vylepšili o financování politických stran, které I. ČSR neznala. Tenkrát si partaje na sebe musely vydělávat samy! Např. komunističtí poslanci a senátoři museli do partajní kasy odevzdávat část svých poslaneckých  a senátorských platů.

A přece se nabízí jednoduché a spravedlivé řešení po vzoru Alexandrově.

Rozseknutím uzlu financování politických stran zrušením speciálního zákona o  politických stranách a jejich vykázáním mezi ostatní občanská sdružení.

Spolu s novelou volebního zákona, spočívající ve zrušení monopolu politických stran na nominaci kandidátů při volbách do zastupitelských sborů!

Již předem slyším křik „obránců demokracie“ a „ústavních“ právníků o ohrožení demokracie a o diletantství mého návrhu. To nepřekvapuje, protože v hejnu hus vždy nejvíce kejhají ty, které zasáhl kámen vhozený do jejich hejna.