Ústava - toaletní papír Sněmovny?

Ústava má být společenskou smlouvou mezi vládnoucí mocí a lidem státu, které se vzájemně respektují. To platí jak v konstituční monarchii, tak v republice. V republice mají být nejvyšší vůli a nejvyšší mocí vůle a moc lidu. V republice, hodné toho jména, je suverénem lid!

Ústava republiky má definovat a garantovat fundamentální práva a povinnosti obou stran této společenské smlouvy.

Ústava demokratické–všelidové republiky musí tudíž být přijata vždy jen z vůle všeho lidu a nesmí být měněna žádnou jinou zastupující osobou–subjektem, a mocí tím méně. Musí být přijímána a smí být měněna jen rozhodnutím všeobecného svobodného referenda, kterého se mohou, ale nemusí účastnit všichni oprávnění voliči, všechen státotvorný lid.

Tyto principy u nás, v České republice na počátku 21. století, neplatí. Sněmovna „svobodně!!!“zvolených poslanců - „zástupců lidu“ (z omezeného počtu kandidátů, vybraných samozvanými kartelovými partajemi), si osvojuje právo výlučné suverenity a činit vše pro upevnění, posílení a zachování své moci. Ústavu – nejvyšší zákon - degraduje na toaletní papír, kterým si její politické partaje a jejich podaření poslanci mohou vytírat exkrementy ze svých tučných a opulentních žranic. A to si Sněmovna dovoluje pokrytecky a lživě servírovat lidu, jako boj za obhajobu demokracie. Konkrétně ústy „kovaného a dědičného“ demokrata a uraženého neúspěšného prezidentského kandidáta Dienstbiera. Ten slibuje směle a hrdinně bojovat proti ohrožení demokracie (v jeho pojetí) autoritativním (podle něho) prezidentem Zemanem, ač legitimně a demokraticky vším lidem zvoleným. Proto volá po další účelové změně Ústavy, kterou by byla rozšířena suverenita Sněmovny a lidem zvolený prezident odsouzen do role pouhé ceremoniální figury, povinné podpisovat její korupčnické a prospěchářské výpotky. Pravého suveréna republiky - lid, který evidentně „selhal“ při první přímé volbě prezidenta republiky a není schopen odpovědně rozhodovat o svém osudu, nelze proto připustit ani k rozhodování ve všelidových referendech. Dienstbier hrdinně odhaluje škůdce jedině pravé zastupitelské demokracie. Neodpovědné extrémisty ze stran a hnutí, kteří požadují přijetí zákona o referendu. Takového zákona, který by ho neznemožňoval nesplnitelnými podmínkami a jehož rozhodnutí by bylo závazné a konečné. Naproti tomu tvrdí, že státotvorné a všemu lidu prospěšné rozhodování mohou zajistit jen jím, hloupým lidem, zvolení „osvícení“ zástupci v poslanecké sněmovně.

Ve Sněmovně, která je zřejmě podle mínění poslanců za své úsilí nedostatečně odměňována a jejíž poslanci proto neváhají požadovat další  nemalé zvýšení svých finančních a jiných požitků. V době nekončící hospodářské recese a procesu silného snižování životní úrovně lidu, si Sněmovna navrhuje zvýšení  poslaneckých platů přibližně o částku, která je zhruba stejná, jako celý příjem většiny zaměstnanců a osob SVČ. Statistický medián příjmů, který podle Statistické ročenky ČR za rok 2012 činil 15 tis. Kč. Nemluvě o zachování „režijních“ cen stravování v poslaneckých jídelnách. Včetně alkoholu, jehož konzumace je pro práci poslanců zřejmě nezastupitelným stimulem.  

Často se za příklad fungující parlamentní demokracie dává I. ČSR. To jsou však účelové nepravdy, které jsou v rozporu se seriozními vědeckými analýzami (např. Zdeněk Kárník – České země v éře první republiky 1918 až 1938, Libri Praha 2002). Po celou dobu její existence se neustále dostavovaly zlodějské aféry v nejvyšších kruzích a vlády se střídaly častěji, než dnes. Také údaje o ekonomické a mezinárodně-politické úspěšnosti ČSR jsou nepravdivé. Platily dočasně jen za poválečné konjunktury, končící po deseti létech ve Velké světové krizi 30. let. V druhém desetiletí existence I. ČSR upadla výkonnost československé ekonomiky o desítky procent a nezaměstnanost přestoupila počet 600 tisíc práce potřebných.       

Proti dnešku však byl podstatný rozdíl, který „tvůrci“ dnešní Ústavy ČR ze zřejmých důvodů neakceptovali. Rozhodující politické strany nebyly financovány ze státního rozpočtu! Měly stotisícové členské základny, takže se mohly částečně financovat z členských příspěvků a ze svých podnikatelských aktivit. Příkladem může být největší vládní strana agrární, plným názvem Republikánská strana českého venkova a malorolnického lidu. Členské příspěvky měly progresivní charakter podle příjmů a postavení členů, od několika Kč za rok, až po příspěvky deseti a stotisícové. Ale co více! Funkcionáři a členové strany, kteří byli stranou delegování do státních funkcí – poslanci, senátoři, ministři atd., nebo jmenování do vedení ziskových podniků, stranou ovládaných, museli odevzdávat do stranické pokladny značné části svých příjmů z toho plynoucích. Podobně tomu bylo i v tehdejší KSČ.

Směr, jakým se nyní ubírají aktivity nové Sobotkovy-Babišovy vlády, je zklamáním pro voliče jejich stran. Andrej Babiš se nechává vmanévrovat do „zažitých“ praktik a pletich popřevratových partají, které neberou svojí činnost jako službu lidu a jeho(!)státu, ale jako výnosný džob v politickém podnikání. Do toho zapadá i to, že „udělali kozla zahradníkem“. Uraženého, ješitného Dienstbiera jmenovali předsedou legislativní rady vlády. Rezortu, který by měl mít klíčovou roli v čištění Augiášova chléva českého legislativního prostředí, v kterém tkví příčiny všech nepravostí, které nás zavedly tam, kde se nacházíme.

Ano, naše republika potřebuje jinou  ústavu, ale rozhodně nepotřebuje její další „flikování“ všelijakými přílepky. Hlavním legislativním cílem vlády by měla být zásadní, ale co nejrychlejší příprava nové ústavy, která by obsahovala základní principy přímé účasti lidu na řízení a kontrole státu (referendum, přímé volby v jednomandátových volebních obvodech, zrušení státního financování stran) a její přijetí ve stanoveném termínu všeobecným referendem.

Vím, že se na mou hlavu snese opět déšť invektiv a nadávek a kritik politologických „expertů“. Ale to mne nepřinutí k tomu, abych přestal spoluobčanům otevírat oči a vysvětlovat jim skutečný stav věcí. Podobně jako když Cato starší říkával: Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam – Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno, a na jehož slova došlo!