Parlament debatoval o kvalitě Ústavy ČR

K letošnímu výročí vzniku České republiky a následujícího přijetí Ústavy ČR, hodnotil parlament funkčnost ústavy a potřebu její novelizace.

Debata vyzněla v tom smyslu, že Ústava, ač byla „ušita horkou jehlou“ za necelý rok a bez celonárodní diskuse, je funkční a že by nebylo „státnické“ ji nějak zásadně měnit. Poslanci i senátoři se při tom odvolávali na osvědčené principy ústavy I. ČSR, ze kterých dnešní ústava prý vychází.

Jistě, ty principy i v první republice zakládaly vládu „občanských“ = buržoasních stran a jejich koalic a její obdobné „hospodaření“ s národními zdroji práce, půdy a kapitálu. Korupční aféry, daňové a jiné podvody, protekce a nepotismus byly i tehdy na denním pořádku po celou existenci republiky. Čeští partajní borci, se zkušenostmi z prohnilého Rakouska-Uherska, sice formálně uctívali presidenta Masaryka, ale svojí ústavou (která měla být prozatímní, ale vydržela až do konce I. ČSR) ho odsoudili k roli pouhého morálního mentora. A jestli v té době vykrádali republiku v Kčs řádově méně než dnes v Kč, tak to vyplývalo ze stejně řádově nižšího celosvětového obchodního obratu a nižší koncentrace kapitálu v té době.     

Paním a pánům poslancům a senátorům vůbec nevadí, že dnešní ústava ČR a následné zákony umožňují obludně hlubokou a prakticky trvalou krizi našeho politického systému, demokratického a právního charakteru našeho státu a jeho ekonomiky. Občané a jejich stát jsou bezohledně a beztrestně kořistnicky okrádáni politickými a ekonomickými mafiemi a zbavováni právního zajištění jejich každodenního života.

To umožňuje především náš dnešní typ parlamentní demokracie, podle něhož (Čl.5 Ústavy) je náš politický systém vydán do rukou politických stran v příkrém rozporu s Čl.2, který vyhlašuje, že zdrojem veškeré státní moci je lid! To, přirozeně a bez rozdílu, vyhovuje všem parlamentním politickým stranám u koryt. Ty jsou vesměs „straničkami“ s minimálním počtem členů (sumárně řádově 1% občanů), které soustřeďují asociální elementy, které v partajním členství hledají mocenské pozice pro realizaci svých kořistnických ambicí.    

 Kdybych chtěl zajít hlouběji do minulosti, mohl bych citovat již  Rousseaua – O společenské smlouvě z 18. století, ale přidržím se jen záměrně opomíjeného Ludwiga Misese a jeho knihy LIBERALISMUS. V té již v roce 1924 charakterizuje buržoasní (měšťácké) strany jako die Interessenparteien – zájmové strany. A říká o nich, že slouží jen skupinovým zájmům menšiny, na úkor všech ostatních občanů!

Proto za základní vadu našeho politického systému je třeba považovat Čl.5 Ústavy ČR, který zakládá systém partokracie (vlády stran) a dává politickým stranám výlučné postavení před ostatními občanskými iniciativami a hnutími. Umožňuje jejich štědré financování ze státního rozpočtu, tj. z veřejných peněz, které partokracie vybírá od všech občanů. Při tom zákon povinnosti stran stanovuje jen velmi vágně a úzce. Měl by je zavazovat k věrné službě státu a všemu lidu, zakazovat jim korupci, zneužívání moci, pletichy všeho druhu a vyžadovat jednání podle dobrých mravů. Nedodržení kteréhokoli z těchto závazků by mělo být důvodem k zákazu strany rozsudkem soudu.         

Problém optimální formy demokracie, odpovídající dnešním požadavkům, je třeba řešit primárně zásadní změnou ústavy! Parlamentní demokracie je překonaná, protože nezaručuje efektivní rozvoj státu jako celku, ale umožňuje prosazování skupinových zájmů, které jsou v rozporu se zájmy většiny. Proto se stále silněji ozývají hlasy, požadující přímý podíl občanů na výkonu vlády.

Po všech trpkých (celosvětových) zkušenostech s parlamentní  demokracií se nabízí jako lepší alternativa přechod k demokracii přímé. Mluvím záměrně o přechodu, protože přímá demokracie není jednoznačně definována. Nelze vidět pouze její očividné přednosti, ale je nutné důkladně analyzovat její fungování v podmínkách dneška i očekávaného vývoje. Analýza nepochybně odhalí i kritická místa, která bude nutno překonat. Jak varoval již Tocqueville, přímá demokracie se nesmí stát tyranií davu.

Porovnejme proto principy demokracií zastupitelské a přímé.

Zastupitelská demokracie ve vyspělém světě převládá. Její uplatňování se v jednotlivostech v různých zemích liší, ale přesto se vyznačuje následujícími společnými rysy:

a)     Politický systém je stanoven ústavou, základním zákonem, který přijímá parlament ústavní většinou.

b)    Ústava vyhlašuje všechna obecně uznávaná občanská a lidská práva, shodně pro všechny občany.

c)     Všichni občané mají přímé a rovné volební právo do zastupitelských orgánů. Někde občané volí
       přímo   státního presidenta a rozhodují o zásadních otázkách v referendech, což lze považovat za
       prvky demokracie přímé.

d)    Státní moc je rozdělena mezi tři nezávislé moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Uveďme však některé podstatné nedokonalosti této formy demokracie.

      ad a) Ústava, pod pláštíkem vzletných slov o rovnosti občanů, vždy zabezpečuje politickou nadvládu
               té společenské vrstvy, která ji formulovala.                

      ad b)   Práva občanů jsou sice ústavou deklarována, ale možnost jejich využívání je závislá na
                 společenském postavení každého z občanů, které je nerovné. Takže i možnosti využívání práv
                 jsou nerovné. V Listině základních lidských práv a svobod, dnes mezinárodně akceptované, chybí
                 právo každého člověka na spravedlivý podíl ze společenského produktu, který by mu zaručoval
                 důstojnou hmotnou i duchovní existenci.    

      ad c) V zastupitelské demokracii se systémem politických stran je svoboda volby poslanců omezena.
               Tím, že:

                     -  poslanecké kandidáty a jejich pořadí určují vedení politických stran, ve kterých nefunguje 
                        vnitrostranická demokracie,

                     - předvolební ovlivňování voličů prostřednictvím medií a nákladných předvolebních kampaní
                       je v rukou vládnoucí mocenské elity,

                     -   v období mezi volbami nemají občané možnost ovlivňovat výkon moci, i když je v rozporu
                         s předvolebními sliby a evidentně ignoruje jejich zájmy a vůli.

      ad d) Ústavní rozdělení státní moci dnes již není dostatečné pro zaručení demokratické vlády.

Přímá demokracie zachovává všechny výše uvedené atributy demokracie, ale místo jejich pouhého deklarování je institucionálně garantuje.

1. Ústava musí být schválena občany v celostátním referendu.
2. Moc zákonodárná (parlament) a výkonná (vláda) musí být důsledně odděleny, při čemž vláda musí být složena z odborníků, bez ohledu na stranickou příslušnost, a schválena poslaneckou sněmovnou.
3. Přímá volba hlavy státu všemi občany. Prezident musí být rovněž stranicky neutrální osobnost.
4. Krajům a obcím musí být poskytnuta maximální pravomoc podle principu subsidiarity. Jejich hejtmani, primátoři a starostové, později i další činitelé státní správy musí být voleni přímou volbou a být odvolatelní referendem na základě petice.
5. Parlament musí být volen na základě jednomandátových volebních obvodů.
6. Musí existovat možnost odvolat poslance i člena obecního zastupitelstva během volebního období, odhlasují-li to v referendu občané v příslušném volebním obvodu (recall).
7. Imunita politiků musí být omezena pouze na jejich politickou činnost.
8. Platy a benefity volených představitelů občanů musí být stanovovány podle principu určeného Ústavou (schválenou a měněnou pouze referendem).

Podle Montesquieua nejsme demokracií a republika je v úpadku.

Montesquieu popsal ve svém díle Duch zákonů historický vývoj státních systémů od antických dob Řecka, Říma, orientálních říší i barbarských království a kmenových svazků a analyzoval příčiny jejich vzestupu i úpadku. Po shrnutí všech zkušeností definoval jako nejlepší formu státní organizace republikánské zřízení, ale podmíněné důsledným dodržování demokracie jako vlády lidu, fungující na nekompromisním rozdělení moci mezi moci zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Uvedu ve zkratce nejdůležitější rysy jím definovaného republikánského zřízení a poukážu na jejich aktuální hrubé porušování v naší republice, což ji dnes přivedlo do stadia všeobecné stagnace a úpadku všech jejích institucí.

KNIHA DRUHÁ – 2. kapitola

Když má v republice svrchovanou moc celý národ, je to demokracie. Když jen jeho část, je to vláda aristokracie. Odmítá pochybnosti, že lid nemá schopnost správně rozhodovat.

Dále říká, že základem demokracie je volební zákon, který dává průchod vůli lidu. Pokud jakýkoli zákon přijme v zastoupení lidu parlament, měl by zákon mít platnost pouze jeden rok „na zkoušku“ a potom musí být schválen lidem (referendem).    

KNIHA TŘETÍ – 3. kapitola

Lidový stát potřebuje hybnou sílu, kterou je ctnost.

(Dnes u nás v celé společnosti je morální marasmus naších „elit“, který plodí marasmus všeobecný. Všeobecný úpadek státu je toho plodem.)

KNIHA ČTVRTÁ – 5. kapitola – O výchově v republice

Výchova (od rodiny až po stát) musí vychovávat k lásce k zákonům a vlasti.

(Náš výchovný a vzdělávací systém je amatérskými „reformami“ a falešným liberalismem zcela rozvrácen.)

KNIHA PÁTÁ – 2., 3. a 7. kapitola – Čest a ctnost občana 

Úplná majetková rovnost není podmínkou demokracie, ale přílišná nerovnost nesmí demokracii ohrožovat.
(U nás vrstva nejbohatších hrabivých a nemorálních „podnikatelů“ korumpuje všechny ústavní moci a státní instituce a evidentně drze pošlapává demokracii.)

KNIHA SEDMÁ – 1. kapitola – O přepychu v demokracii

Čím méně je přepychu, tím je republika a demokracie dokonalejší. Ctností republikánských Římanů byla skromnost. A velká majetková nerovnost po dobyvačných válkách Říma byla příčinou rozvratu republiky.

KNIHA OSMÁ – 2. a 3. kapitola – O zániku demokracie

Jsou dvě hlavní příčiny zániku demokracie:

-          hrubé porušování rovnosti občanů

-          vyžadování naprosté rovnosti občanů (zejména majetkové=komunismus)

     - 16. kapitola

Montesquieu říká, že republika musí mít jen malé území (protože jinak nelze realizovat vůli lidu).  

(To dnes neplatí:

-          dnes máme obrovské informační a komunikační prostředky, které „zmenšily“ svět,

-          principem přímé demokracie je subsidiarita moci, která dává samosprávu krajům“ a obcím.)

KNIHA DEVÁTÁ – 6. kapitola - O svobodě                                       

O svobodě občanů nelze hovořit, jestliže dvě nebo všechny ústavní moci nejsou zcela odděleny a neexistuje jejich vzájemná nezávislost a kontrola. Stát musí zaniknout, když se zkorumpuje moc zákonodárná.

(Tyto dvě podmínky zániku svobody občanů jsou u nás naplněny. Partajní systém, umožňující obsazování všech ústavních mocí členy jedné vládnoucí strany nebo koalice, lobbing a korupce všech ústavních a správních instancí majetkovou aristokracií a organizovaným zločinem přesně splňují podmínku uzurpování moci vládnoucí oligarchií a zbavení občanů svobody.

Nežijeme v demokratické republice, ale v aristokracii.)