Nejvyšší soud chrání zločince

Nejvyšší soud rozhodl, že slušný občan se nesmí bránit, když ho ozbrojení zločinci, fyzicky silnější a v početní převaze okrádají a terorizují.

Zdraví a život zločinců mají přednost před životem, zdravím a majetkem slušného občana našeho „právního a demokratického“ státu! Když se občan bude bránit a neúmyslně při tom násilníka usmrtí, bude souzen pro vraždu!

Tak se naše ústavní moc soudní stará o bezpečnost a integritu našeho života, zdraví a majetku, kterou nám zaručuje naše ústava, jejíž nedílnou součástí je Všeobecné deklarace lidských práv s jejich výčtem a zárukami. Podle toho také vypadá stoupající hrubost a četnost násilné kriminality. „Humánní“ postup orgánů činných v trestním řízení přímo povzbuzuje kriminální živly k bezohledné brutalitě namísto toho, aby je preventivně od ní odrazoval ráznými a tvrdými vyšetřovacími postupy a rozsudky. Rovněž režim vězeňství, maximálně dbající o lidská práva bezohledných usvědčených kriminálníků a nenapravitelných recidivistů, mění „trest“ odnětí svobody na rekreační pobyt potrestaných v penzionech „all inclusive“.       

Podrobíme-li psané pozitivní právo kritické historické analýze, vidíme, že se vyvinulo jako kodifikovaný derivát práva přirozeného, které je vždy odrazem právě aktuálního společenského vědomí a morálky. Soubor pozitivních zákonů je proto někdy prezentován jako kodifikované minimum morálky. Historicky trestní právo vycházelo z principu: „Oko za oko, zub za zub“! Pokud by dnešní zákonodárci respektovali veřejné mínění a morální cítění většiny populace, museli by tento princip respektovat i dnes. Samozřejmě v civilizovanější formě, dané několikatisíciletým civilizačním vývojem lidstva. Aby lidé byli maximálně chráněni před násilníky a vrahy, nesmí se společnost zříkat hrozby, že budou potrestáni podle zásady „oko za oko“. Tedy až trestem smrti za úkladnou, brutální nebo vícenásobnou vraždu. Jsou-li cyničtí vrazi místo usmrcení doživotně uvěznění, nemají již žádné zábrany proti dalším vraždám spoluvězňů nebo dozorců a při vzájemných sporech nebo pokusech o útěk vraždí bezohledně znovu. Těžko se také lze vžít do pocitů rodičů brutálně zavražděného dítěte, když jeho vrah odchází ze soudní síně jen s víceletým trestem vězení. Dokonce i s možností předčasného propuštění, pokud na radu obhájce naoko projeví „upřímnou“ lítost. Nejednou se stává, že soud osvobodí útočníka pro „nedostatek důkazů“ nebo pro formální chyby v trestním řízení, ale stíhán a potrestán je napadený za „nepřiměřenou“ obranu. Včetně policistů, když při obraně zákona nebo sebe použijí donucovací prostředky, zejména zbraň, a pachatel trestného jednání utrpí vážnější újmu. Tak jsou, prosazením líbivé ideje ochrany lidských práv „společensky vyloučených“, zbavováni ochrany těchto práv lidé spořádaní. Často bezbranní, slabí, staří nebo nezletilí.

Aby k tomu nadále nemohlo docházet, měl by být přijat zákon, podle kterého by osoba, která z vlastního rozhodnutí právě páchá násilný trestný čin, byla zbavena lidských práv. Pácháním trestného činu se z lidského společenství sama vylučuje a její lidská práva by při tom neměla být zákonem chráněna.