Je-li to vlastně vůbec politik, pak bez jakékoli koncepce. Pouze se světonázorem, že co je dobré pro vládnoucí oligarchii USA, to musí být dobré pro celý svět.
Dokazuje to jeho chování od nástupu do funkce prezidenta USA. Něco nasliboval Američanům ve volební kampani, ale začal ve vnitřní i zahraniční politice dělat něco jiného. Vždy jako unáhlené reagování na spontánní vývoj vnitřní i mezinárodní situace. Typické jsou rychlé obraty jeho postojů a reakcí o 180 o, bez jakéhokoli vysvětlování.
Snad jediným pevným bodem jeho prezidentského programu je mezinárodní politika podle zákona: „Tvrdé pěsti, colty proklatě nízko a přesná rychlopalba na soupeře“. Nebo „spravedlnost“ podle soudce Lynche.
Trump prohlásil, že USA ztratily dosavadní světovou vojenskou převahu a proto ji musí co nejrychleji obnovit masivním dozbrojením nejmodernější vojenskou technikou a novou vojenskou doktrinou. Neříká, co to bude stát a kdo to zaplatí. Zřejmě stát USA provede další „kvantitativní uvolňování“, prodá bankám Fed další obrovský objem dluhopisů a natiskne vagóny dolarů a dále zvýší svůj obrovský dluh v bilionech USD. Potěší tím Trupovy kumpány, oligarchii bankéřů a vojensko-průmyslového komplexu, kteří si přijdou na další zisky bez rizika, protože je z jejich případných bankrotů vždy znovu „vyplatí“ stát, na účet daňových poplatníků.
A to vše pan Trump bude ještě vydávat za „sociální“ program zajištění zaměstnanosti v USA, a všeobecné podpory podnikání. (Neodpustím si srovnání, že takto „vyřešil“ hospodářskou krizi 30. let v Německu i Hitler, a s jakými důsledky!).
Trump, aby to Američany tolik nebolelo, se obořil na „partnery“ USA v NATO, že dělají málo pro svoji vojenskou sílu a spoléhají na „ochranu“ USA. Že neplní závazek, vydávat na své vyzbrojování a na zahraniční mise NATO 2% ze svého HDP, zatímco USA vydávají (i za ně) 3,6% svého HDP.
Jenže zapomněl, že NATO je obranný pakt jen pro atlantické státy při Severním Atlantiku, Severním a Středozemním moři. A že se nevztahuje na vojenské mise mimo tuto oblast. A takových nasazení sil NATO by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
V textu Smlouvy o obraně se říká v:
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
Závratné zbrojní výdaje USA se týkají především jejich sólových intervencí zejména v Tichomoří, Dálném a Středním Východě, ke kterým nemají ostatní státy NATO žádné závazky, a tudíž ani povinnost je spolufinancovat. Proto se musí jejich výdaje na obranu v procentech HDP srovnávat jen s tou částkou výdajů USA, které jsou vynakládány pouze na obranu severoatlantického prostoru.
Z veřejně poskytovaných údajů o výdajích hlavních světových velmocí vyplývá, že činí absolutně a v % HDP v
USA 650 mld. USD 3,6% HDP
ostatní NATO 200 mld. USD
Čína 160 mld. USD 1,4% HDP
Ruská federace 60 až 90 mld. USD 4,6 až 6,9% HDP
Ty velké výdaje vynakládají USA nikoli na obranu svých spojenců v NATO, ale především na zachování své pozice globálního hegemona ve vojenské oblasti, která jim umožňuje vnucovat celému světu politické a ekonomické systémy, které by zabezpečovaly USA hegemonii všeobecnou a natrvalo.
